Při jízdě v MHD si vždycky všímám okolních lidí, kteří mají vždycky zabořené hlavy v mobilních telefonech. Žádný oční kontakt, žádná neverbální komunikace. Odcizení společnosti.
Když jsem jel koncem ledna autobusem, sedl jsem si vedla staršího pána. Užíval jsem si jízdu a hezké počasí po pár dnech zamračené oblohy. Když najednou se mě vedle sedící pán zeptá: „Dobrý den, můžu Vám něco říct?“. Klasicky jsem si na první dobrou myslel, že se mě chce zeptat, proč si sedám na místo, kam si můžou sednout starší lidi. Když jsem se ale ohlídl, bylo v autobuse dost volných sedadel.
„Já bych chtěl jen říct, jak je dneska venku krásně. To sluníčko. Po těch dnech, kdy byla zamračeno, tak je tohle krásný.“ Na chvíli jsem byl v úplném překvapení, že se úplně cizí člověk chce s někým úplně neznámým podělit o to, jak je venku hezky. Malý nevinný chit-chat, který asi zlepšil den oběma. Ten pán musel navíc vystoupit z komfortní zóny. V době, kdy se všichni zabořujeme do obrazovek, to pro mě byl moment, který ve mně ten den docela rezonoval.
Pak jsme ještě prohodili pár vět o počasí a jak bude dál. A pak jsme si šli každý svou cestou. Samozřejmě mě hned napadlo, že třeba pán žije sám a potřebuje si popovídat. A může to být pro lidi v tomto věku složitější. A nebo si jen prostě užíval den a chtěl to s někým sdílet.
Připomnělo mi to toto video z Anlie z kampaně zaměřené na duševní zdraví, které upozorňuje na to, že bychom se měli zajímat o ostatní kolem nás. Možná právě takových několik nevinných slov zlepší den a pomůže mu zapomenout na trable, které se mu právě honí hlavou. Aneb jak by řekl Ted Lasso: „Be curious, not judgemental“.
