Tuhle knížku jsem četl nyní podruhé, poprvé to bylo na gymplu jako povinná četba. Tu stejnou knížku jsem po 18 letech našel doma v poličce a chtěl si připomenout tenhle silný příběh.
Pavel je pražský kluk, který bude právě končit střední školu. Jednoho večera potká na lavičce dívku. Tahle dívka, Ester, svírá v rukou kufřík a na rameni pásku s židovskou hvězdou. Tahle vzlykající dívka totiž toho rána nenastoupila do vlaku, který ji měl odvézt do koncentračního tábora.
Pavel Ester schová v místnosti sousedící s otcovou krejčovskou dílnou. Postupně sledujeme jejich prohlubující se vztah v době teroru. Právě v období atentátu na zastupujícího říského protektora Reinharda Heydricha, kdy každý podezřelý, žid nebo komunista byl nekompromisně zastřelen členy Gestapa. Stejný trest platil i pro osoby přechovávající tyto nepohodlné.
Romeo a Julie. Lidé ze dvou protilehlých barikád. Láska, které není přáno. Jen ne v malebné Itálii, nýbrž v době temna stíhající tehdejší Prahu a Československo.
V knize se mi velmi líbilo vykreslování nevinného vztahu mezi Ester a Pavlem. Zintenzivňující vztah 2 teenagerů, kteří si sobě byli ochotní obětovat stále více a více. I riskovat svůj život pro toho druhého. Knihu bych doporučil všem antisemitistům, náckům a dalším. Protože právě na trpící láska dvou zamilovaných mladých lidí nejlépe ukáže absurditu všech podobných myšlenek. Všechny běžné sny teenagerů o budoucnosti se rozplývají v gestapácké persekuci a všeobecném strachu. Takhle si člověk představuje bezmoc.
Proč pronásledují nás?
Ale teď už přece není středověk. Je dvacáté století.
Protože jsou zvířata. Vymysleli si takové ničemné teorie o rasách a teď řádí. Jako ve středověku. Tenkrát se tomu říkalo ghetta.
To je pravda. Je. Ale žijeme v divné době. Dřív mě to nenapadlo, dokud jsem tě nepotkal. Jako bych najednou otevřel oči. Tohle je klec, rozumíš, ten jejich protektorát. Mlať si hlavou do mříží, neprorazíš. Dřív jsem to tak necítil.
